Poručit neživé elektronické součástce, aby dělala to, co chceme. Pro někoho nepochopitelné, pro žáky skutečnost. „Je to lehké, nic na tom není“, tak tohle mi tvrdili ve třech lekcích programování letošní šesťáci. Prý to chápou a daří se jim to. Zní to jako science-fiction, ale opravdu jsem viděl, jak dvanáctileté děti zadávaly úkoly pro malé destičky posázené elektronickými součástkami.

Dvacet pět LED diod, měnících barvu, blikajících a reagujících na různé podněty programátora. Klidně by to mohlo být oko robota. Malý tištěný spoj, který je osazený různými čidly, děti pod vedením lektora připojily na počítače. Psaní příkazů je možné, ale není nezbytně nutné. Příkazy, pro to, co má toto „oko“ dělat, se pomocí myši nebo dotykového pera posunují a skládají za sebe a pod sebe jako obrázek s puzzle. Dokonce do sebe zapadají podobnými výstupky. Je ovšem nutné dodržet logickou strukturu, tedy programovací kroky, které mají smysl.

Nejdříve jeden pokyn, potom druhý, třetí a tak dále. Následující vyplývá z předchozího. Děti najednou chápou, že když udělají tohle, stane se předvídatelná věc, elektronika „poslechne“. S úsměvem lze tvrdit, že nejde jen o programování. Takhle to prostě v životě chodí, jedno vyplývá z druhého. To, co bude následovat lze ovlivnit nebo alespoň předvídat, musíme ovšem mít znalosti a dovednosti.

Všichni malí programátoři se takové dovednosti učili velmi rádi a jen neochotně opouštěli třídu, když zazvonilo na konec hodiny.

Základy programování jsme mohli zařadit do vyučování jen díky ochotě, nadšení, zápalu pro věc a odborné erudici pana Ing. Váchy, pracovníka CVČ Helceletova, který s našimi kolegy vyučujícími informatiky, děti vedl. Viz. http://www.helceletka.cz/doku.php/pobocky/ddmhelceletova/is/krouzky

K pokračování výuky základů programování bude škola nutně potřebovat programovatelná zařízení a příslušný software. Na obojí se pokusíme „sehnat“ peníze nebo je ušetřit z financí na pomůcky. Vzhledem k zájmu dětí o toto vyučování určitě nekončíme. Naopak, začínáme.